Lidský život teče zdlouha
brzy světlem, brzy v stínu,
je to smutná píseň pouhá,
podobá se mlýnu.
Málo mouky, mnoho plev,
často slza, zřídka zpěv,
až to všechno zdrtí
velké kolo smrti
ve svém klínu.
A ten život stejně zpívá
první píseň jako třetí,
někdy člověk při tom zívá,
někdy v propast letí.
Někdy motýl štěstí sám
na chvilku si sedne k nám,
ale v krátkém čase
uteče nám zase –
nepřiletí.
Je však jedna píseň přece,
celému je známa světu,
malá je jak kapka v řece,
jako ptáče v letu.
Růžemi nás otočí,
srdce při ní poskočí,
k radosti nás svádí:
je to doba květu,
doba mládí.