Jsem jako strom v květu, zvonící hmyzem a včelami: ticho a smích; krev, to je sluneční východ, kde v ohni se koupe omládlý den; v koridorech světla jsem prostřela vůně pro kroky milenců svých a všechna tajemství noci jsem hodila do klína žen.
Však žárlivá nechci, když za noci dřímu, umdlená objetím jar, bys toužil po etherné kráse mých sester, jež vábí tě k hrám: tisíce let jsem skládala bohatství svá jak královský dar a těm, kteří dovedou ničeho nežádat, celý ho dám.
Pro ty je dráždivá krutost mé lásky, umdlení hrobový mír, hloubka mých zraků, z nichž sálá osudných souhvězdí vír,
vteřin mých číše, kde věčnosti světlo do krve zlomeno plá, a polibků závrať, sladká a zlá.
Nejsem jako mé sestry: noc věčná je pozadím žhoucím mým snům, nad hlavou milenců svatební pochodní zažíhám dům:
květy, které jsem nasila, ohnivým srpem jsem požala, ptáky, které jsem lákala, plameny zaháním zpět; však duše, jež čekají staletí, z tajemné noci své přiletí, v smrtelném tichu je uslyším šuměti,
etherných motýlů jiskřící let, a kroužit kolem mých pochodní, které jsem rozžala o země ohnivý střed. Otrokyně Věčného, šílenství kněžna, znám hmoty nejhlubší hlas,
slávu prvního slunce, soumraky posledních dní; proud slzí se valí po kráse mých tváří a z rozkoší přivřených řas, a v pláči mém hudba noci se chví a kroužící hvězdy jiskří se v ní: neboť v mém smíchu štká kletba tajemné viny a čas,
a v pláči mém zvonícím úsměvem světla naděje Návratu zní.
Cookies on Poetry Cove