Já k oknu sedl kouře cigaretu
a zamyšleně před sebe se díval,
kol mojí hlavy dýmu mrak se stmíval,
a duch můj voněl k upomínek květu.
A pojednou – snad z myšlenek těch letu
neb dýmu modrý zavinil to příval –
před zrakem mojím obraz dívky splýval,
dvé na mne špule usměvavých retů...
Jak krása věčně tmavý vlas jí kouzlí!
A líbat, líbat, líbat svůdně volá
těch ňader dvé, jež pod krajkou se kouzlí.
Jak v blahém snu se slastí hlava točí...
Já odfouk’ dým... Ó marnost, marnost holá!
Jen prázdný soumrak mhouří na mne oči.