Ve mdlobách rozkoše den v loži světla podřim’,
jež v jemných sepiích se lilo šatem niv;
zpěv zmladlých paprskův až k nebes jásal modřím
a v lesů teskný mír si léhal tich a sniv.
Žal osamělých cest svým zlatým deštěm zkrápěl,
po stromech oněmlých se slíval v tuhou zem;
šer dálek zmlžených do zlatých lázní ztápěl
a radost zemřelou svým křísil polibkem.
I v soumrak duše mé jas bílý střel se v zářích
jak okny zlatý pruh do nemocničních cel,
když k hlavám trpících se prýští po polštářích
a měkkým líbáním se dotkne vlhkých čel.