Jdou naše duše v tisíciletích exilem země, slepci osleplí mystickou vinou narození, ke svým vášnivým, kvílícím, hýřícím houslím, ó srdce! v horečné improvisaci nakloněni.
Světelná nádhera kosmu, ztracená vyhaslým zrakům, víří k nim z tónů, změněná na hudbu tajemstvími, a živé housle jejich, jak plameny v klubko sehnané větrem, svíjejí se pod etherných prstů dotyky šílenými.
Ke komu kvílí tvá píseň, ó srdce, jak úzkosti výkřik v hořícím vězení, žhavými pruty zamříženém? Jak marně bušící touha po procitnutí na horkém loži, všemi atmosférami výší zatíženém?
Zahrady gigantských květů voní z tvých tónů, triumfálný let duchů v nich slyšíme ze všech nebes se třást, v bouři všech blesků v nich pracující slunce svým pluhem vichřici jisker rozhrnuje z azurných brázd.
Všechna moře v nich kypí, do varu zpěněná tisíci vesel, prostorů šera, jež letem neznámých křídel se zachvívají, a vlny času, jež pláčí, jak vody čistého zdroje, kde ruce bratrovražedné svá krvavá znamení umývají.
Hořce, jak keře ztracených zahrad, v nich od věků dýchají ženy v temnotách žhavého větru polibky střásajíce, měsíční záře v nich k rozkoši zvoní jak stříbrné kruhy nad bílými kotníky zajaté tanečnice.
Všechny písně slité v nich víří, jak věky je zpívali bratří, knížata, proroci, šílenci, světci a zavržení, disonance všech životů mrtvých, zoufalství svatého boje i budoucích jiter, v krvi se šeřících, kuropění.
Ohnivé propasti země, noční blankyty smrti, kvetoucí v kosmickém mrazu hvězdnými asfodely, a všechno, co myšlenku hrůzou a závratí jímá a čeho osleplé pohledy neviděly.
Jdou naše duše v tisíciletích exilem země, slepci osleplí mystickou vinou narození, v hudbě tvých vášnivých, kvílících, hýřících houslí, ó srdce, marně hledají utišení.
A když konečně kosmu nejvyšší souzvuk milostí objaly v nekonečnost rozpjaté intervaly: proud slzí a krve z osleplých očí spálil jim tváře a všechny struny tvých houslí, ó srdce, se potrhaly.
Cookies on Poetry Cove