I přišla k západu a teskná, setmělá
krev slunce v závoj svůj do stínů setřela
a němé ticho vzbudila, by bdělo s ní
v čas bázně půlnoční.
Ke zčernalým a ztuhlým rtům nad spící zem
mdlá ocel blankytu se kladla zrcadlem,
kde žití slabý dech jak řídký povlak mlh
na chladné ploše vlh’.
A na polštářích luk a z lesů černých váz,
kde hustou tíží vzduch se v skleslých větvích třás’,
se vůně pozdvihly a v řízách rytmů mdlých
bloudily v alejích.
Pod větru rozšlehem se zachvěl nářek vod,
na změklé stvoly trav se srážel černý pot
a smutek přírody, jenž přeléval se tmou,
se jímal v duši mou.
A z dálek oněmlých, za chladné rosy hrůz,
jsem slyšel pohřební svých snů se řítit vůz,
jak s těly drahých mých do hradeb mrtvých měst
se blížil šerem cest.