Vod věčný pláč se v těžkých slzách ze skal prýštil,
pralesů dávných vlažil vegetaci kamennou
a v štolách nejhlubšího obzoru se tříštil
jak povzdech zajatého množství hořkou ozvěnou.
Tam sestoupli jsme v řadě své do díla tajemného,
pod zahrad kořeny a pod základy měst,
a v místech neznámých se báli světla svého,
jež v otrávených hloubkách nebezpečné jest.
A v hodinách, jež věků mlčením jsou obtěžkány,
jak tepot srdcí v zápase, úmluvy tajné signály,
svých bratří, naproti nám pracujících, rány
za stěnou kamennou v úžase bolestném jsme slýchali.
Ó tepající v hlubinách, neznámí, oddělení,
věřící církve tajemné a v katakomby zakleté,
za hlahol ran a srdcí svých bratrské pozdravení
jak pocel duchový na rty své přijměte!
Je skryt nám obraz váš a nadarmo se hrouží
zornice v žízni rozšířené do temnot,
a žhoucí výkřik náš, jenž skály proletěti touží,
v tragické ticho rozdrcen je pláčem věčných vod.
Však jaro táhne nad námi do sadův oslněných,
dní všemohoucích dvůr je provází
a z horizontů magických, do nekonečna rozvlněných,
žeň prvních květů královských se zdvíhá v sladké extasi...
Tam nejednou snad potkáme se v bílých zahrad zářích,
ve shromáždění májovém, když práce žár se utiší,
však jenom bledost záhadná na proměněných tvářích
nám prozradí, že v hlubinách jsme byli nejbližší.