Skryté své zahrady viděl jsem v slavnostech července kvést,
v blankytů etherná loubí se slétlo tisíce tajemných ptáků;
na květech zrosených nechaly půlnoci nejsladší úsměvy hvězd,
a jako koberec pro sny, v plamenech záhony máku.
Dalekou cestu jsem konal, neznámý navštívil svět,
nesčetné duše jsem objal, z nesčetných zraků tvá tajemství čet’,
a unaven milostí vrátil se do svých ukrytých sadů:
klenbami hořící síry kouřil se blankyt, žíravě bled,
a všechny mé záhony květů se změnily v doupata hadů.
Před kroky mými se vztýčili, otravné prameny syčící tmou,
na stvolech, zmítaných vichřicí hlubin, nestvůrné hlavy jim kvetly;
v tělo mé vrůstali, vůli mi spoutali hadí svou suggescí zlou,
a v zraky mé z nehybných očí svých stříkali sinými světly.
Tu svaté tvé vzpomínky v duši mi prolétla zvěst,
nádhera moří tvých, tajemství nocí tvých, sláva tvých cest:
blankyt jak brána se otevřel, od jihu letělo tisíce ptáků;
tvé magické jméno jsem vyslovil – a v úsměvu hvězd,
koberec pro sny, přede mnou ležely záhony růží a máku.