Dlouho stáli v bolestech jako v dýmu vlastního ohně a mlčení jejich bylo řadou závratí. V staletém tragickém snění jim umdlely duše. Z dvou mystických nocí jednoho dne, oken protiležících, třásly se hvězdy do jejich vigilií.
I četli nová tušení z hvězd jak z rozmetané sazby ohnivých liter, jejíž původní smysl je ztracen pozemským zrakům. (Snad Čistí četli v ní jednou tajemství prvního jitra a píseň o růžích všech svítání příštích, jež zvoní v modlitbách do snění svatým.)
A když se vrátili, nejhlubším hlasem je vítala země, i viděli ji v barvách, které se nemění smrtí, transparent věčného ohně; od obzoru k obzoru nad nimi letělo hosanna světla a hlubiny květů k nim vášnivě vykřikly vůní.
Pohřební zvony zněly v blízkosti jejich jak volání k slavnosti duší, jíž smrtelní jenom jednou jsou přítomni v žití; a bázeň soumraků dýchala v tušení jejich jak cesty v zahradách neviditelných, jichž vůně nocí se zesílila.
Novým písním učili pozemskou lásku, úsměvy novému kouzlu, večery jinému hovoru duší a zardění její v rozkoši třásti se bázní: v zkřížení zraků, jež do dálek svítí, v polibcích vonných příštími růžemi číši svou podati do noci k přípitku nenarozeným.
V jejich slovech se chvělo nadšení letního dne, když paprsků hudbou provází němou práci zrajících hlubin. A vše, co v duší soumracích kvetlo, těžkými klasy se doteklo země. A sny, jako ženci, poslušni rozkazu jejich, klidili požehnání zrní a písní.
Ale zraky bolestí jejich se upřeně dívaly v dálky slzami svými, kde hrami věčného světla se zdvíhaly obzory země, vzdálené smrtí; neznámá města všech čekajících, studnice stíněné palmami, v mlčení věků se před nimi zrcadlily.
A když odešli, byl odchod jejich bratřím jak ticho, v němž dozněla modlitba, a jako smiřující úsměv při záporné odpovědi milujícího. Vítr, jenž zdvíhá se na březích, příznivý odjíždějícím, a pohnutí radostných očekávání.
Cookies on Poetry Cove