Známá cesta, kterou jsem šel, se změnila v mých zracích. Stromy vyrůstaly přede mnou z vyhaslého sněhu jaksi jiné než jindy. V zelených svitech tlel západ, hranice vyhaslá mrtvého dne, podivně smutný.
Ocelovým, svírajícím se kruhem úžil se obzor. Tma zrála. Černá bratrstva lesů, zřel jsem, klekala k zemi jak k chóru modliteb za zemřelé. Příkrov nebe se snížil nad mojí hlavou, jak stlačen a dolů vypjatý šerem.
A ticho se kouřilo z dálek, padalo s výší a příšerně slavné dusilo kroky. Šeptem úcty třásl se hlas mé duše. (Bylo něco mdlého ve vzduchu, jak jeho svěžest by vpila žhavá žízeň rozžatých hromnic.)
Toť čas, z nějž jindy s rozkoší tesknou jsem dýchal dlouhé umírání barev a světel a naslouchal hudbě blížících se stínů. Tajemný smysl mluvíval ke mně z těsné blízkosti noci, oddech věčného snění.
Dnes úzkost mi ovála tváře. A dávno zapadlá léta se zdvihla v mé duší. Dech vlastní zdál se mi cizí, jak někdo by vedle mne kráčel neviditelný a známým dotykem sevřel mi chvějící se ruku.
Oh, ano, Svatá! Tvá slavnost dnes v zahradách věčných! Mši zádušní to pějí mé myšlenky, jak zvlněným chórem v teplý pláč voskovic, kde rudá krev přetéká z číše věčného světla v tvůj oltář, zastřený černě.
Van studený smrti dech’ záclonu stínů v okna mé duše, modlitba rozjímavé samoty útrpně stiskla mi ruku: neboť mých vzpomínek řasnaté závoje černé jsou měkkým ložem, kde provždy vtiskla se forma
tvého mrtvého těla.
Cookies on Poetry Cove