Den bizarní, který jsi v bytostech roznítil tajem,
mé zraky jen mlhami bolesti potáh’,
jdu jako uprchlý nepřátel krajem
po lstivé pěšině v nejistotách.
Tvou tajemnou výstrahu slyším, když v hlubiny ticha
má duše se propadá jak opilá žitím,
z mých předtuch mi vane, dech jistých vůní jí dýchá
a z dotknutí milovaného ji cítím.
Hvězd ztrnulých pohledy, fascinující, se míhá,
za kroky mé chytá se tušení šeří,
a v blednutí hrůzy, vítězná, číhá
slov neznámých tajemstvím v hořícím keři.
Co chceš mi říci němou tesknotou zrání
a lítostným zalknutím lilií bílých?
Co zsinalým vadnutím uhasínání
a vlněním tvarů v závrati chvílích?
Zrak duše mé jak oči hmyzu jsi složil,
stem facet tajemství dálek jej děsí,
tep trhaný úzkosti šlehá mi do žil,
v tok myšlenek napjaté sítě mi věsí
a příšerným lovem táhne je v zátoky tíží,
kam výdechy zetlelých staletí nassát
od břehů království tvého se blíží
svit zelených stínů a smrti morový pasát.