Ve chrámech klášterních, kde drobnou rosou chytá
se zlomen slunce žeh na zvadlé malbě fresk,
spí zpěvů chorálních mystická duše, vlitá
v sonorních rytmů těžký, majestátní lesk.
A při mších slavnostních, když v zlatých svícnech míhá
na stvolech voskovic se ohňů žhavý květ,
na loži ticha smrtelném se smutná zdvihá
a spádem molovým ji slýchám hřmít a pět.
Do kleneb zavlhlých svým vzdušným křídlem zvoní,
dech vonný kadidel jí vonnou řízu tká,
a v exaltací žár puls její monotonní
kaskádou tónů královských se rozelká.
Ke trůnům Tajemství se třesouc hrůzou blíží,
v říš světel mystických, ke branám věčných měst,
nad země nešťastnou a zaslzenou tíží
jak prapor vlající na zlatých hřebech hvězd.
Po lodích chrámových na vlnách tónů slétá
a v duše věřících vlá jejích křídel tep
jak vláha úrodná na záhon, na němž zkvétá
žeň tužeb chvících se a vonných modliteb.
Tak svatý umělec ji žhavou duší chápal,
když pečeť tajemství rozlomil v dumách svých,
a vínem obětním na nekrvavý zápal
ji vyléval z kalicha rytmů sonorních.
Mně v dechu zástupů voskovic vůně sytá
a z varhan kvílících se snáší tichý stesk
ve chrámech klášterních, kde drobnou rosou chytá
se zlomen slunce žeh na zvadlé malbě fresk.