ČAS.

Lípy, které jsme sázeli pro úlů bratrských včely, chrámy, které jsme stavěli v ohni a mlčení, pro slávu tvou, ruce, jež zimnicí žití se v práci a rozkoši chvěly, na cestě tisíců dávno už v zářícím prachu smíšeny jsou:

souhvězdí, kterým jsme dali nejsladší jména své touhy, před zraky živých se míhají změněným rythmem a hrou. V tajemství tvoje nebesa nová jsou zotevírána, slunce dne tvého na jinou stranu promítá stín:

jak potápěči z tvých moří s poklady věků nová vystoupla rána, na nových loukách thymián voní, pelyněk, rákos a kmín, a v paprsků číše nalévá mystický podzim smutek a snění, nejopojnější z opojných vín.

Ale my čekáme oddaně jako jsme čekali jednou: tisíce zemí vidíme stoupat z koupele ohnivých par, slunce jak milenci žárliví v touze své před nimi rdí se a blednou, z vášnivých, bolestných srdcí jim bouří světelné krve omamný var –

zemdleni věky čekáme stále na tvůj tajemný příchod, na bílé blesky, květ oblaku tvého, lilije věčných tvých jar. Kolem nás mihla se znamení: vítězná vojska našeho rodu, v západů purpurných stanech, jež povstala od ohňů svých,

nebesa v zlatě a krvi jak odlesk od věků zrajících plodů, jež voněly z dálky v horečné samoty vyvolených! A na cestách jitřních, jak skvosty ztracené při královen jízdě, posledních nocí magická rosa slzami vyšlehla z lích...

Uhasla země, vysvobozená... V hrůze své nesmrtelnosti, z mystických břehů svých zříme, jak dále se valí slávy tvé proud: v černé oblouky mostů rozpjatých nekonečností vždy nádhernější světy, se signály barevných ohňů vidíme plout:

ale jak zrna písku v hodinách přesýpacích jsou hvězdy, a znova a znova je obrací vůle tvé mlčení, tíže a soud. Zdrceni nesmírností tvé slávy, čekáme stále, teskní a tiší, na sladké usmání smíření tvého, skončení dní,

zchladnutí snění rozžhaveného, na času zjasnění vyšší, zlomení mystické vazby, odpuštění, a naše slzy, dešť věčný, do srdcí živoucích kanou, v krůpějích ohně a touhy tam pálí, vzlykotem lásky tam zní.