Déšť světla krvavý ze slunce ohněm prýštil,
šer věčný prostoru pil jeho nektar lačen;
do modří brunátných se na východě tříštil
a v žhavých úlomech plál štěrbinami mračen.
Dech vlhký vytryskoval z němých rozloh plání
a z boků čerstvých brázd do vzduchu vůni mísil,
vod studený zněl smích a v ozvěn tiché štkání
jak oživený puls se svěžím rytmem křísil.
A v zemi navlhlé a zapařené mízou
dnů příštích dřímal svět, šleh barev, sil a jasů,
trav šumné království a s atlasovou řízou
sbor teskných lilií a plavé zlato klasů;
mdlý oddech šeříkův i loubí modré stíny,
v nichž jednou bílý žár ve žhavém písku usne,
a libel malachit kroužících nad lekníny
ve vlhku teplých par a v lázni vůní dusné;
na květech akátů zor zrůžovělý pocel,
jenž zemí zažehne a rozleje se nachem
v těl brouků tvrdý kov jak v zakalenou ocel
a v křídla motýlů jak jemných barviv prachem;
tep žhavých žádostí, jenž vlny žití vzruší
a prškou jasmínů se v záhon citů slije,
i písně básníků, jimž analysa v duši
snů svěží akvarel svým chladným deštěm smyje.