V těch krajích duše mé, kde neplá světlo denní,
zas dávným šelestem se blíží doba žní;
mé zrní ztracené tam zavál vítr snění
a v klasech mlékem zrá mu záře měsíční.
Vod věčných oddechem zas večer tíží prossát,
dech země závratný mi stoupá osením;
v šum větrů zámořských, v klekání mrtvých osad
pád rosy hřbitovní mi zvoní umdlením.
Jdu, teskný, duší svou, kde setba noci zraje,
bezdětný hospodář po zkvetlých mezích, sám,
a v hudbě tušení, jež siným světlem hraje,
na noci budoucí své lásky vzpomínám.
Až sedneš za můj stůl, čekaná, Nepozvaná,
se zraky tajemství, se slovy němými,
s bohatstvím neznámým, milostná, obávaná,
s dotknutím ledovým, s polibky věčnými,
v náš nápoj šumivý var času bude vříti,
vír hlasů, barev tíž, sen plný snů a dní,
a chléb až rozlomíš z mé hořké setby žití,
žeň poznáš klasů mých, chuť záře měsíční.