Hrou stínů šedivých se soumrak zimní chvěl,
prach šedý prosíval, jak řešetem by třás’,
a rydlem z démantu mi do okenních skel
gravurou mistrnou své květy leptal mráz.
I šedl šerem vzduch a černal bílý sníh,
a vítr utuhlý znenáhla usínal,
jen z domů tmavých mas po černých ulicích
svit oken zářící se do tmy protínal.
A z dálky studené, kde v husté šero ryl
se věží dvojí hrot nad portál klášterní,
zněl zvonů zesláblý a monotonní kvil,
modlitba kovová, angelus večerní.
I cítím léta žeh; kraj bílým sluncem smáh’,
den zráním znavený v karmínech umíral,
a Večer, malíř pastelů, po štětci sáh’
a v plafond nebeský jas měkký prostíral.
Tu barev orchestr pln fialových not
a ticho rosou svlažené jsem v duši ssál,
zpěv dálkou zjemněný, šum zkrvavělých vod
a výdech esencí, jenž z vlhkých květů tál.
Slz hvězdných zlatý třpyt se z očí noci lil
a z dálky prohřáté v zahrady klášterní
zněl zvonů zesláblý a monotonní kvil,
modlitba kovová, angelus večerní.