Zda v pánvích západů vyhasly hořících jantarů víry,
zlat zelený var na popel spálených duh,
a půlnocí svit, jenž modrými parami síry
mlh závoje bílí a hází na zčernalý luh?
Dnes barev necítím dechu, jenž etherný prýští
do duší, jak vůně, jíž dýchá tajemství sad:
spí v nervech ruky mé tvarů vlnění příští
a síla, jež tká jim z předených paprsků šat.
Má touha žízněním nadzemských květů a forem
dnes umírá, ve zracích sluncí neznámých zář,
a s voskovic světly táhnou mé myšlenky sborem
a obnášejí jí horečně vznícenou tvář.