Zvěst zaletěla do kraje,
že v horách velká skála je
a ten, kdo skalou pohne jen,
prý štěstím bude zanesen.
Tu Míša, chudé matky syn,
šel za tím štěstím do pustin.
Pot járkem se mu s čela lil:
on – olbřím – balvan odvalil.
Oh –! Zmije pod ním seděla:
tak uhrančivě hleděla,
ty oči tak jí svítily,
že smoly proud by vznítily.
Šíj roztáčela svinutou
i rostla každou minutou
a Míšou trhlo, chudákem,
když pojednou stál před drakem.
Leč Šarkan dí mu s pokorou:
„Než slunko zajde za horou,
slyš, od paty až do brady
já zasypu tě poklady.
Za skvosty mé i za statky
dej jazyk jen – ten od matky –
je sprostý: vrz jím do bláta!
Já dám ti svůj, hleď: – ze zlata!“
Tu hoch se probrav z úžasu,
zpět skalou mrštil po ďasu,
v ráz přirazil jej balvanem:
„Mě nezvrhla máť Šarkanem!“