Voda Váhu s jilmu pněm si hraje.
Není jilm – to tělo jinocha je,
berušky co pít sem vodil z háje.
Zalkal pes i ovce v kvil se daly:
pastýře, ach, pastýře nám vzali!
Eh, což stádo – zvykne na jiného!
Však co milá počne bez milého –
nedá vzít si toho jediného!
Volá jej: hoch okem sklenným zírá –
jej tam zdola náruč cizí svírá,
ňader vlny pod ním rozprostírá.
„Ne, jej nesmí, nesmí líbat jiná!
Plavci, druha vyrvete jí z klína!“
Ale plavcům zatočil vír pltí:
vari! vše, co mužské, Běsná shltí.
Stříkla pěna: jak se rozehnala,
za ní v dálce dívka mizí, malá.
„Bratře, na kůň!“ křičí. – Brat již cválá.
Chasa všechna za ním – na sto koní –
řeky však z nich žádný nedohoní.
„Nuž, ať mrtvého jí vyrvou radši
krahujci!“... Leč ni ta havěť ptačí
vlnám zběsněným v let nepostačí – – –
Kdos jim stačí přec: ta šedá pára
– ach, toť Slováčkova máť je stará!
Běží, běží celá udýchána,
běží, běží všecka ustarána:
„Bože, Bože můj, ach, je to rána!
Černý Dunaj vztahuje naň rámě –
oh, ten zdráva zpět ho nevydá mně.
Synu, synáčku, pojď, vrať se k mámě!“
Syn však matce, žel, již nerozumí
a vrah Dunaj, uchvátiv jej, šumí:
„Můj je Slovák – ty se nehlas k němu
ani k živému ni k umrlému:
živ-li, jasnou občerství mne krví,
mrtev – tělem aspoň břeh mně zmrví.“