Nechtěla jí voda v tůni,
vynesla ji na výsluní.
Utopená! Utopená!
Joj, toť Eva Salajčena!
Co tu očí zaplakalo –
vždyť ji každé děcko znalo.
Ach, to krásné čelo bílé!
Ach, ty černé oči milé –
běda, kdo v nich světlo shasil:
vrah – on útěkem se spasil!
Za ním, za ním na vše strany
tu je kůň již osedlaný,
a tu, hle, i provaz lněný
na jívě proň pověšený...!
Po vrahu však ani stopy. –
Ať se toho úřad chopí!
Přišli ze Senice páni,
podepsali dobrozdání:
,než by děcku život dala,
radši sama si jej vzala.’
Sama? Chuďas! nu tož, vida!
Sama Bohu zodpovídá. – – –
Všichni odešli. S ní tady
zůstal sám jen biró mladý.
Sám a sám – nu, kam se děje,
rychtář mladý že se chvěje!
Čeho nezřel nikdo z lidí,
on, hle, s hrůzou tady vidí:
Na labutím krku děvy
bleďounkých pět skvrn se jeví.
Rumění se, červenají...
už jak žhavé uhly plají.
Každá jako ohník malý,
ale pálí, jeho pálí.
Žhou jej v prsty pravé ruky:
běda, ó, toť pekla muky
za to, že vy, prsty dravé,
vryly jste se v hrdlo smavé,
v hrdlo, jež jste hladívaly,
když jste Evu objímaly. – – –
– Na jívě, hle, provaz lněný
nebyl darmo připravený,
někdo je v něm: oběšený
biró! biró-představený!