Byť s Luciperem měl se rvát,
Slovák jej chopí v pasy
a nezvyklý se koho bát,
on ještě zavýská si.
Leč s Machálkem – to zlá je věc,
proč, ví už Slovač širá:
ten bujnost kosí jako žnec,
po něm se těžko sbírá!
Je stár, leč jeho krev a sval
přec nezmohla ta leta:
kdo mladého se obra bál,
má dosud strach i z kmeta.
On skácený vůz se hrachem
sám na kola zas vstavil.
On dvojím ruky rozmachem
dva lotry dechu zbavil.
On dívky nosil na dlani.
On douškem píval z vědra.
On koně s jezdcem ve zbrani
sám vsadil na svá bedra.
On v krčmě náhle vypne se,
v ráz lavici tam zvedne,
i s hosty ven ji vynese
a – sám k jich sklínkám sedne.
Však za chvíli – – oh! pohádka
je po obru zde pouhá:
na zemi těla hromádka –
i děcko se jí rouhá!...
– – – Tak našel syn tvůj, Slovači,
co Samson kdysi v žínce:
též on rty svoje přitlačí
rád k Dalile své – sklínce!