PRACH.

Od Váhu se vzhůru líně cesta plíží, prachu leží na ní víc než běle v díži. Na jazyk se dere, oči mhouřit nutí – hned v nich plno slzí, na rtu hořké chuti.

Na prsa ti padá, do mozku tě tlačí, div že nezalkneš se, čím dál noha kráčí. Ne, to věru není prostý prach jen z hlíny, totě žluč, toť peluň – – kdož ví, jaký jiný?

Však ho nerozmělnil sám jen slunka úpal – to jej schvalně kdos tak čižmou tady zdupal. Podpatkův i kopyt nesčetné tu sledy – oj, tak řádit zná jen Kumán, běs ten snědý:

šlape po živých, jimž srdce ještě tlukou, šlape po mrtvých, ať živí pomrou mukou, šlape všecko ve prach, v prachu pak se brodí – i v tom prvku zdeptán červ buď, než se zrodí!

Věru, člověk potom sám se kroku bojí, že snad bezklidnou tu změť jím znepokojí. Schvalně nohu kladeš lehčeji než chmýří – přec však prachu sloupy pořád vzduchem víří.

Oblak ho jde s tebou, zrak ti mlhou kalí: – jiný prachu sloup vstříc pospíchá ti z dáli. Ne, toť lidský tvor jest, co ti vstříc se blíží – sám prach ztělesněný – rozeznáš to s tíží:

z prachu, zdá se, tkáno konopí těch gatí, košile nit, húňka... všechno, co jej šatí. Lesk i toho šperku, jímž ten rob se krášlí – čepel motyky – má chuďas hlinou zašlý.

Z mošny žebrácké jí skývu popelavou a jak obrací ji! jako manu pravou! Ač je z mouky hrubší než ta závěj písku, tvrdší, režnější než hruda v oranisku:

„Kéž jí Bůh nadělí,“ šušká muž, „jen více, – sic budeme jísti prach tu se silnice!“