Tam v kraji plochém, v kraji nudy,
jenž jako poušť je zavátý,
vše v písku tone: bor tu chudý,
dál pastvina, píď orné půdy
i stromů řad tam u chaty.
S té pláně prchly písně ptačí,
jen káně nad ní polétá,
jen havran v sypké brázdě kráčí,
kde pampeliška do bodláčí
své suché chmýří zaplétá. –
A přec i tady týn ční roty,
již Slovák přijal ve svou chýž
i s davem hnaným od Golgoty,
jenž rád pomáhá kouti hroty
všem, kdo své Spáse staví kříž.
Hle, tvrz těch vetřelců! Hle, město zpupné,
jak drze chýžkám sedlo v týl,
jak rádo v pýše přepotupné
jim patou svojí na šíj dupne,
až kolem zní jen ston a kvil!
– Ó, klety buďte krovy domů,
vy štíty křivd a nátisků!
Až ku pomoci kraji tomu
sám Pán sestoupí v bouři hromů:
vám běda, domy na písku!