V stínu hrušky
do podušky
zkvetlých sedmikrásek
bez únavy
klícku staví
Martin černovlásek:
ruka hbitá
jen mu kmitá,
stěnu roubíc ztenka,
a ty oči
kam se točí?
Slunským do okénka.
Pro Maryšku
si tu chýšku
Martin robí s chvatem;
jak si výskne,
až ji stiskne
v útulku tom zlatém,
až jí poví,
co ty krovy
pod svým doškem krejí,
co jí milé –
od té chvíle
všecko že jest její.
Na ni pouze
mysle v touze,
jinak každodenně
plány snová,
měří znova,
vzdychá, stavbu měně:
kéž jen střevíc
místa je víc
pro kolébku dítku...
a již zasáh’
málem na sáh
matce do příbytku.
Rýč mu rázem
padl na zem,
máť jej zdvihla sama:
„Tak, tak, synu,
měj se k činu –
překáží ti máma?!
Doch jí škubej,
stěny rubej,
zuž tu zeď i tuhle –
máť je skrovná,
ta se srovná
jednou, viď, i v truhle!
Ach, tož chutě –
sama zvu tě!
Ale rozvaž, synku,
zda tě kdosi
neuprosí
jednou k odpočinku,
a co v domě
zbude po mne
kout, snad dá jej – tobě:
kéž tam, dítě,
netlačí tě
víc než mne pak v hrobě!“...
...Syn chví rtoma:
„Maměnko má!
dám se na pokání –
mně i ptačí
hnízdo stačí
s ženou k milování.
Však až ke mně
čapí plémě
nalítá se dosti,
až tu všude
plno bude...:
– bábě pošlem’ hosti.“