Kázal pán, by Pál ukoval okovy.
Skul. A pevně. Nevěděl, že – tatovi.
Byly poslední, oh, Pál jež urobil –
po té zbojným chlapcům už jen kule lil...
Dlouho Pálův řetěz s otce nespadl:
teprv s trupem ztuhlým kov ten vychladl.
Hned pán vsadil Pála do týchž – vlastních – pout:
neznalť jiný žádný proň dost pevně kout. – – –
Poručil pán, ať Pál skobu uková.
– Jak že silnou ? – Eh, tak pro měch olova.
Skoba tu... Kdo na ní –?... V ryku zuřivém
pána naposled Pál srazil kladivem.
Skoba –? Udrží jej: syna unesla!
– – Jak živ pracoval Pál ke cti řemesla.