Sedí hory kolem dolu,
svěže ráno tam se dýchá,
pokud den svým rmutným znojem
rosu spálit nepospíchá. –
Prostý koutku, tichý, milý,
zatlačený do ústraní,
proč ty mne tak mocně vábíš
do klína svých chudých strání?
Zdobí tě jen jetel planý –
co může být jednodušší?
A mně pouhých lístků čtvero
zajalo tam celou duši!