Řve hrom a liják šlehá do oken,
vlak větrem, tmou se řítí z Uher ven.
Jen nerad stane... Skočí k vozu kdos:
hoch jako prut – hle, rozedrán i bos!
To déšť mu krůpěj mnohou do brv tká –?
Tam zdola po milém stesk dívčí lká.
Jak na vůz nohy jeho stoupají,
je staré ženské ruce chytají.
V to slyšet divný hvizd – snad vichru svist?
Hoch v líci ťat vždy zachví se jak list.
Pruh naskočí – to není vichřice:
to bič tak sviští v rukou biřice.
Ten švihne jistě: vždy až do krve –
oh, věru není dnes to poprvé!
Čím hochu rdí se skráň, co řine z cév,
toť – táž, co v žilách starce vře – je krev!
Je vlastní otec to, jenž bije tak:
podobou otec, srdcem vlkodlak.
Zda synu brání prchat od mamy –?
Či za moře jej sám štve ranami –
– – – Otčino! Otčino! I vlastní bič
tvé děti vyprovází na vždy pryč!