Po Váhu i Hronu,
ach, co tam je stonu!
Vracím se tam, vracím,
když i naděj ztrácím.
Vím, že nevyléčím,
chci jen těšit něčím.
Skutkem –? V dlani chudé
co mi na lék zbude?
Slovem –? Je mně trýzní,
když tak mdle vždy vyzní!
Rozechvím-li v žalu
strunu na cymbálu,
kde ten tón je čistý
mistra cymbalisty?...
– Mistře! Sám zas jednou
potěš Slovač bědnou!
Láskou svojí vroucí
vzkřes i mdlé i mroucí!
Nad Tatrou se blýská –
je snad chvíle blízka – –?
Slyší Hun i Sekel
z dálav „Mene tekel“?
– Mene tekel zítřní:
Tater hymnus jitřní!