Zastesklo se mi po přátelství lesů,
teď v noci alejí jda sám a sám...
V svém srdci plno jarních vůní nesu
a zem se teprv chystá k dřímotám...
Ten smutek jejich přes pole sem vane,
jakoby rád mne k sobě přilákal
a těžké bolesti své, zotvírané
v mou duši vyšeptal a vyplakal...
Ten smutek jejich cítím instinktivně...
Každý vzdech větru v struny uhodí...
Ten může cítit hořce tak a divně
jen cikán, jenž se lesům odrodí.