A tak jsem vyšel naproti Slunci...
Nade mnou viselo veselé nebe...
A já měl trochu důvěry v život...
A já měl trochu důvěry v sebe...
Šestnáct let uběhlo před krátkým časem,
mateřské rány už nechtěly bolet,
hlava má ztvrdla tím bezcitným časem,
jako bych vzdoroval někomu sto let...
Tuláci odněkud silnicí táhli,
a já řek’ s odvahou do jejich kroku:
– Bratři mí toulaví, vemte mě s sebou,
čekám tu na vás přes patnáct roků...
Přes patnáct let vzrůstá divoká touha
v prsou mých, až pod ní praskaly plece,
nějaká pohanská, zvířecí touha
zpřelámat pruty té tradiční klece...
Tak jsem šel... Silnice hedvábím šedým
bosýma nohama... Bodláčím, hložím
přešel jsem dávno už... A ještě vesele
rouhám se v království lidí i božím...