Někdy ti začne srdce divně stonat:
být brigantem, jenž ztroskotal se kdesi,
žít smutnou z nejsmutnějších robinsonád
zachce se ti... A Stará Země děsí...
Máš rád tak pěvce temných nálad
a ptáky opuštěných skal.
A přece neschopný jsi k tomu,
bys vlastní koráb roztřískal.
Ne láska. Nenávist ti srdce vzala.
A písně přesyčela pěna vod.
Jak dítě slabá paměť vzpomíná si
na rodnou tradici a na národ,
na růže, jež na nezřetelném břehu
mámivě uspávají celý kraj,
na dlouhé řady smutných nevolníků,
a na ztracenou nazaretskou báj,
a na mší vroucích oslyšené prosby,
na kletby bojujících front,
na děti zaslíbené, nedozrálé ještě
a na spoutaný bídou horizont...
Takhle ti začne srdce divně stonat...
Do kalných snů svých slyšíš sykot pěny...
A konec, nejsmutnější z robinsonád,
se dohrá směšně v stěnách karantény...