Svit bílých oblázků hrá v proudu vzpomínek,
a bělejší jsou nežli před lety,
kdy hořkost dětství hledala v nich lék...
Máš, potůčku, mé dětské portréty...
Ty oči bez míru, ty oči plné vzdoru,
tu hlavu neklidnou, plnou zlých záměrů,
jež měla vždycky dosti špatných vzorů
a horších případů, tak smutných v závěru...
Pěsť uvykla si uhoditi dříve,
než někdo ránu, či kus chleba dal...
A po letech jak jsou ty oči tklivé...
Potůčku můj, kam jsi ty oči dal?...
Potůčku můj, tvé dno je tolik bílé,
v stínu tvých břehů květy shlížejí se,
pomněnky něžné, zvonky rozpustilé;
v nich slzy konvalinek zatřpytí se...
Proud vzpomínek vždy víc a víc se kalí
a v temnu břehů mámí černý blín...
To nejsou květy, jež jsme milovali,
a přec těch květů plná hruď i klín...