A přes temena pohoří
dvě hvězdy spolu hovoří,
přes nezměřené pláně:
– Dva na Zemi se líbají,
a Země mstivá potají
si chystá propast na ně... –
„Jak sladko líbat s večera,
po bílých stezkách do šera
to neskonale svádí...“
– Kéž mohou trním zarůsti...
Leč všecko se dnes odpustí.
Oh! Agnus Dei! Mládí. –
„Než první úsměv do rána
přes pole čerstvě zoraná
vypraví Slunce, usnem.“
– A ta dvě srdce dole tam,
náchylná k prudkým krve hrám,
továrním zmlknou dusnem. –
A lesy, vody, pohoří
v nesmírný klid se ponoří.
Noc v západ hlavu skloní.
A první hvězda umlká,
zatím co druhá tiše lká
a rudé jiskry roní...