Oblaka modrá... Oblaka bílá...
V člověku něco zavzlyká...
Kéž bys jen, duše, studánkou byla...
Po dně tvém čistém oblaka bílá
plula by... Za sny básníka...
Kdybys ty byla nejmenším květem
šlapaným u cest, bez vůně,
o kterém nejde tušení světem,
že s námi dýchá... Nejmenším květem,
v němž žádná touha nestůně,
jak by se žilo... jak by se žilo...
Člověk se všeho odříká...
Studánko, květe, jak by se žilo,
trochu míň bolestí kdyby tu bylo,
jimž duše marně utíká.....