Jde podzim už... To víc se cítím chorý,
a první větru kvil když zasténá,
zní v duši protivné memento mori...
Má sousedka hrá večer Chopina...
Hraje tak věrně. Vše se blíží z dálky...
Teď někoho je slyšet zavzlykat...
Pianissimo... Povzdech... Katafalky...
A intensivně smutek vane z řad...
A pohřben sen, jejž nikdo nevzkřísí...
Stín po něm nezbyl... Ticho grandiosní
jen obletuje černé kulisy,
marche funêbre když v jemných prstech dozní...
U mne tak smutno... Nikdo nerozsvěcí...
To symbolický večer žití je...
A smutek mrtvých, smutek všechněch věcí,
jak hlína tělo, duši přikryje...