Oh! Jak máš bílé jako mramor dlaně!
Viď, lehce se jich život dotýká.
Ale ty moje, podívej se na ně,
každá ta brázda jak je veliká.
Tvůj bílý chléb jak lahodně as jí se
a můj – ten dásně jenom zkrvaví,
tak okorá ti. Málo ho vždy v míse...
Já nenajed’ se nikdy, bůh to ví!
Jak něžně ta tvá hebká ruka hladí,
jak na ní hlava dobře hajinká...
Slyš, nevzpomněl jsi si nikdy mého mládí,
když slyšel’s zvonit zlato papínka?...
Snad znáš to mládí. Jako zlato zvoní...
Jak zlato, s nímž tvůj celý život spjat...
To dětství, jež se lučinami honí,
ah, nevíš, kam mi zabloudilo snad?
Vím, nemiluješ tohle kvítí...
A já, jda tudy, narovnávám je,
když přišlápnuto, tam, kde slunce svítí,
v tu stranu života kalichem dávám je...
Jak hra můj život. Budu vždy tvým ořem...
Jen netrhej tak, prosím, provazy...
Mám pruhy modré... Doma pláču hořem,
jak divně mi to hruď vždy prorazí...