Já nechtěl zranit. Jen své duši v žízni
po krotké pravdě té dát krůpěj studenou...
Já netušil, že zvědavost má vyzní
jak rána nožem v citlivou hruď Tvou...
Slyšel jsem děti, jak se ptaly matek
– kdy přijde tati – v klín jich stuleny...
V mé duši povstal náhle divný zmatek,
jak šel bych bos přes horké kameny...
A já se ptal, ten náš, kde léta mešká,
že bych se tak rád k němu přitiskl...
(Oh! V sedmi letech!...) A Tvá ruka těžká
zakryla proud, jenž z řas Ti vytryskl...
Ten večer smutný byl... U horkých kamen
do tmy jsme seděli, beze slov, poprvé...
Tvým bolem a svým prohřešením zmámen,
Tvé i své tajemství poznal jsem teprve...
A nechtěl jsem vědět... Jen duši své v žízni
po krotké pravdě té dát krůpěj studenou,
a zranil jsem přece... Jak bolest ta vyzní?...
Kam spustit ruku k ráně zdviženou?...