A po mlčení jistá rozmluva,
již vhodněji lze „vyjádřením“ nazvat.
My stáli na jevišti střízlivém
a jarní slunce snažilo se marně
je vyzlatit jak pohádkový sál.
A dobře tak. Též nejsme z pohádky
my, rozumní dva lidé, děti dneška.
A ty jsi mluvil. Konec kapitoly
zvlášť tklivě zněl. Já slova ocením
a po každé mne strašně srdce bolí
nad každým vyplýtvaným uměním.
Teď pohleď jen, jak rým mne z cesty svádí,
on, zrádce, svod mi ztropil nejeden,
a duch můj nejbdělejší býval kradí
jím bezpočtukrát lstivě podveden.
Ach, nevěř člověku, jenž v rýmech mluví!
Já vůbec žádný neměla jsem žal!
Co řekl’s – řekl’s – Někdy člověk v snu ví
snad víc, než bdělým umem vybádal.
A vím, můj Bože, snad je příkaz snový,
jenž souveréně dán je básníku –
(Ježíši Kriste! Zase jeden nový
mi přerval větu, zkřížil taktiku.)
Vše tedy vyslechla jsem s klidným srdcem,
cos vyčítal mi slovy jasnými
a dojemnými. Moje odpověď
styl měla stejný. Žalu nebylo
a kolem naši lásky minulé
jen jarní slunce tkalo svatozář.