Jdou dni a jako proud se po nich lesknou růže,
po noži milence se hojí stromů vryp.
Dni udic ponor jsou, jenž pro kořist se hrouže,
lesk stejný zachytí jak povrch vod a ryb.
A jako duchem zrak, svit ubledá a jemní,
když padne na cestu stín řídkých plavých hřív,
ten poklus vzdálený má ještě rytmus zemní,
však světla zhasíná a bortí pevnost niv.
Zhasíná v očích tvých lesk obojetný, září,
vel, pros, či zaklínej, hodina neprodlí.
Čteš v lehkých oblacích, čteš v starobylém snáři,
cos poznal ze světa, jak zvadlé růže tlí.