Jsem horkým mrakem zahalen,
bůh slunce mi do cesty dých...
Dnes nejcudnější z krásných žen
roztaje v polibcích mých.
Náš starý dub tmí se zdaleka
v západu červnovém.
Žádný žár marně nečeká,
volám ti pozdravem!
Já stokrát víc touhy po něm mám,
než tys měl zimního dne,
a pohled, jejž k tobě vysílám,
nad bouřlivé dusno žhne.
Dík tobě, dube! Sladký je chvat
pro bouři, jásot a plen!
Již bělá se v stínu zeleném šat
té nejcudnější z žen.
Ráz! Zaskřípal dub, ten staletý strom,
jak když se démoni rvou...
A než blesk zhasl a než dozněl hrom,
stál muž u mrtvol dvou.