Kdes v tichu staré zahrady,
kde milenci již nešeptají,
kde přítmím šeré balady
dva smrky černým florem vlají,
kde na pěšinách samota
a v korunách jen tíže mraků,
kde hlasem všeho života
jsou drsné vzlyky černých ptáků,
ční v stínu thují mohyla,
a nikdo neví, kdo spí pod ní,
jak tajemství by střežila,
jež znají pouze bratři rodní,
ty smrky staré zahrady,
jež dlouze černým florem šumí
si sloky dávné balady,
jimž nikdo z živých nerozumí.