Zapadlo slunce... Ne, tma nepřekvapí,
musela přijít, člověk předem ví to...
A náhle cítí vzpomínkové drápy,
a něčeho je strašně, strašně líto.
Tak znova začít... Tichými jít rytmy
v mladičkém sadě, sotva porozkvetlém,
lehounkým krokem z pohádkových přítmí
za prvním jitrem, za vítězným světlem.
V tušení jeho rozechvěle bdíti,
růst ve člověka, který neleká se
záplavy slunce a jenž volným cítí
se v jejím sálavém a čistém jase.
Tys běžel však a mhouřil oči stále...
Ó, něčeho je strašně, strašně líto...
Noc přišla, noc... Tak ostře? Nenadále?...
Musela přijít, člověk předem ví to.