Kdos vládne nám jak tyran lačný slávy,
on sveřepý a zlý a nedůtklivý,
moc krutou má a pohled pohrdavý.
Nám v každý vznět a podiv důvěřivý
smích jeho jako chladný buran duje
a zháší plamen, dřív než hořel živý.
Na drahých hrobech rozšumí-li thuje
i žalmický zpěv jejích temných snětí
v hold vlastní svojí pýše proměňuje.
A v čarokruh, jenž srdce láskou světí,
on, vladař, vstoupí z ledových svých pásem
a zaklinadlo mění ve prokletí.
Pak cítíš s hrůzou, nejteplejším hlasem
jak posměch jeho nelítostně zvučí
a jak tě studí milých očí jasem.
Čím dražší hlas byl, tím víc potom mučí
a pohled něhou krutějším se stává,
čím palčivější stesk a touha prudčí.
Však on, jenž žárlivě svá střeží práva,
nám ani k pláči nedopřeje lhůty
a z horkých slzí mraznou clonu stkává.
Ty pýcho z Já, ty samovládče krutý,
tvé temné zvůli láska nezabrání,
zříš v naši úzkost žalem nepohnutý
a tvá je sláva, moc i kralování!