Můj druhu milený a jediný,
proč voláš v ticho pozdní hodiny,
proč dálkou vesmírnou až ze zásvětí
tvůj drahý hlas sem v jemných vlnách letí –
ó nevolej, mi nelze odejít!
Můj malý syn má oči nevídané,
v nich vzdor i něha modrým světlem plane,
v nich důvěry i strachu lom je dvojí,
můj malý syn se o svou mámu bojí –
ó nevolej, mi nelze odejít!