Jak podoba tvá denně z duše mizí...
Bledostí jenom líce hledí tmou,
tvář časem zavátá a dálkou cizí
je tváří neznámou.
I pohled tvůj, ode mne odvrácený,
již zhasl. Ústa též. Jen ve tvých rukách chvět,
v těch rukách dravých kdys,
já dosud zřím, že chováš křehký květ,
a vím: to tys!
I vůní cítím květu, jenž je tvým,
však býval můj. Kdy? Jak? A kde? Ó věz:
Nad každým dnem, jenž neúprosným letem
se z minulosti zdvihá jako dým,
dým z kadidla, jejž pálí teskný kněz
za božstvím odvráceným na věky,
žhne žhavá jiskra nehasnoucím vznětem
a proto dýchá, voní, hoří květ.
Vše skutečné je mátohou. Však květ,
ten křehký květ je světlým, živým květem
ten pravděnepodobně daleký.