Dlouho před úsvitem, nocí modré krásy
kouzlem zářijovým splývají dva hlasy.
A dva lidé vidí, jak na rosném vřesu
jejich stíny rostou až k němému lesu.
A jak měsíc, noci bílý samovládce,
žehná všechněm stínům unyle a sladce.
Žehná pokrytecky, usmívá se lehce –
komu žár zní duší, zotročit se nechce.
Země snu a ohně, země Tristanova,
jenom v tobě znějí mateřštiny slova.
Nad tebou jen hoří zlaté hvězdy naše,
zvučí temně-jasné zvěsti Mesiáše.
Dej, ať naše hlasy, nespojeny vinou,
jenom do modlitby za nadlidskost splynou!