V jakou to mlhu pokoj můj se stápí
a v jaký mátoživý šer a dým,
že’s vejít mohl se spuštěnou kápí
sem krokem neslyšným?
Hoj, zakuklenče, zanech lstí a hříček!
Já slavím tu dnes černé výročí.
Výš kápi dej a z nesklopených víček
mi pohleď do očí!
Pojď blíž, pojď blíž na světlo nezáludné,
ať jakákoliv je tvá odpověď,
já poznám přec, zda ještě zmatkem rudne
tvých očí kalná hněď.
Pojď blíž, pojď blíž, ať ústa mlčí z hlubin,
já poznám přec, zda ještě obkrouží
je poloúsměv jeho puklý rubín
před každou novou lží.
Pojď blíž, pojď blíž, ať čelo tvé skloní,
já poznám přec, zda vráska rozetne
je stejným strachem, jako když jsi loni
měl přiznat: ano – ne.
Já poznávám tě. Němý stíne, spouštím
tvou kápi sama. Jdi! Vplyň v němou noc!
Já nesoudím tě, já ti neodpouštím,
je zlomena tvá moc.