Večer, dusnou nocí štvaný,
černou tíhou padá na zem –
duní rázem
klekání jak strašné hrany.
Z potopených věží tóny
dusí se a lámou hořem
jako zvony
dunící pod černým mořem.
Chmurná hrano, nekonečná,
bez ohlasu, bez hlaholu,
bez vlnění, bez příboje:
lásko moje,
zmaru, bolu
propadlá a přece věčná!