Já nezvím nikdy, jak ti bývá
v těch osamělých hodinách,
kdy rudý den se v okna dívá
a noc již přešla bytu práh,
kdy vzpomínek slast zádumčivá
a před budoucnem chmurný strach
do teskné harmonie splývá
v tajemných duše končinách,
já nezvím nikdy... Ty věz ale:
Do mého srdce vždycky vchází
kdos nevolaný v chvíli té.
A horečně ač hledá stále,
svých světlých stop již nenachází
Duch lásky naší zabité.