Vidíš s hrůzou, kterak proudí tma
s příkrých lesů k tvému osamění,
v sen ti lehá, myšlenky ti plení,
i tvou živou horkou bolest mění
v přízrak s ledovýma očima.
Hloubka nebes hvězdami se stkví,
tma jak had se po raztoce kroutí.
Ó jak možno hrůze uniknouti,
když z hrud černých i z hvězd němé pouti
stejně mlčí věčné Tajemství!
Stojíš zaklet září. Jenom tmou
do závratna vzrostla její sláva:
jako dým se hrůza rozprchává
a jak obět duše tvá se vzdává –
tma i hvězdy v kruh ji věčný jmou.